Jan Drábek

Sérii zážitků a hodnocení jednotlivých semestrů svého studia bych chtěl završit tímto článkem, ve kterém chci uceleněji sepsat pár pozorování, které jsem za dobu svého studia učinil. Zdrojů těchto pozorování je více: vlastní zkušenost, debaty s lidmi okolo mě (a to i zahraničních) a v neposlední řadě též můj pobyt v Norsku, kam jsem vyjel na Erasmus+.

Předesílám, že tímto zápiskem se nesnažím ani o důkladnou analýzu ani nechci říct, že naše školství je úplně špatné atd. Jde mi o sepsání toho jak to po absolvování 18,5 let školní docházky vidím já.

Společenská pachuť vzdělání

Diskuze o vzdělávání probíhají ve společnosti neustále... a také víceméně neustále (obzvláště začnou-li se k tomu vyjadřovat laikové) je tato diskuze vyhrocená, černobílá a překypující emocemi... jednotlivé strany se obviňují, že chtěji zničit další generaci, že nás chtějí přivést na mizinu atp.

Z pozorování této nekončící diskuze, jejich aktérů i společnosti jako celku jsem došel k pozorování, že ve společnosti jsou dost zažrané následující "klišé":

• Za hodnotného je považován ten, kdo má znalosti či titul. Velká část celého vzdělávání je o prokazování, že se člověk naučil ty správné znalosti. Schopnosti a zkušenosti se často úplně ignorují.
• Kdo ví víc, je lepší člověk (a to jak odborně, tak společensky).
• Jste nikdo dokud nedostudujete celé svoje studium (tedy i s bakalářským titulem jste nikdo). Navíc vyučující vám to, obzvláště na některých školách, dají opravdu jasně najevo.
• Když dostudujete jste pro některé části společnosti svým způsobem postižený (~ nepraktický) jedinec. (Ne, opravdu si nedělám legraci.)
• Vzdělávání je o tvrdých znalostech, když děláme projekty, potkáváme se s lidmi a učíme se měkkým dovednostem, není to vzdělávání, ale vyhazování peněz.
• Výuka něčeho, co nelze ověřit, je zbytečné vyhazování peněz. Úzce souvisí s předchozím bodem.
• Učení má být zaměřeno na to jak dělat konkrétní věci, nějaké teoretizování "proč něco dělat" je zbytečné. Případně varianta: školy mají připravovat studenty pro budoucího zaměstnavatele.
• Nevěříme, že člověk bez formálního vzdělání by mohl určitou věc zvládnout. A opačně, věříme, že člověk s formálním vzděláním ji zvládne.
• Dobří studenti by neměli být bržděni těmi slabými (špatnými, postiženými)... což jen podporuje rozdíly, neschopnost empatie, pohrdání ostatními, zaměření na výkon, úzkostlivost atp.
• Máme moc vysokoškoláků.

Nesouhlasím s nimi, navíc je shledávám nebezpečnými pro prosperující a vyváženou demokratickou společnost. Část z nich dle mého názoru plyne z potřeby hodnotit jiné lidi, poměřovat se s nimi, část ze strachu ze selhání a nedůvěry, že by naše investice do budoucnosti mohli být přínosné i když je nebudeme pevně řídit.

Poznámka: jde mi o míru těch věcí... například nepopírám důležitost znalostí, jen se snažím podotknout, že naše dnešní společnost si je vyloženě zbožtila a pomalu přestává vidět to ostatní.

Máme moc vysokoškoláků

Tento předsudek můžete slyšet od řady poměrně "vzdělaných" lidí. Pomiňme fakt, že v počtu vysokoškoláků jsme výrazně za západními zeměmi...

Představte si, co by se stalo, kdybychom měli opravdu hodně vysokoškoláků (ve stejné kvalitě jako dnes)? Mnozí namítnou, že by vzdělání ztratilo hodnotu... to mi ale přijde jako říct, že vzdělání samo o sobě žádnou hodnotu nemá a to co jeho hodnotu dělá je jen to, že je vzácné... z toho mi ale plyne že je to ale jen papír/titul... Ale pro mě je vzdělání znalosti + schopnosti + zkušenosti + sociální kontakty + identita.

Naopak věřím, že tyto věci mají hodnotu samy o sobě, nikoliv v porovnáváním s ostatními (například schopnost práce s informacemi neztratí ze své hodnoty nic, ani kdyby stejnou schopnost zvládali všichni lidi na této planetě). Jsem přesvědčen, že by vysokoškolské vzdělání v co nejvyšší kvalitě mělo mít co nejvíce lidí, protože potom bychom mohli být mnohem vzdělanější společnost s mnohem lepší perspektivou.

Nedůvěra ke studentům

Rodiče nevěří studentům a pořád je do něčeho tlačí, kontrolují je jestli se učí, nutí je chodit do kroužků, plánují jejich kariérní růst, úzkostlivě sledují jejich výsledky...

Učitelé zase nevěří, že by se studenti mohli chtít se naučit něco jen tak pro radost, sami od sebe, svůj život, že by mohli chtít být někým a zvolit si nějakou životní dráhu.

Studenti zase nevěří tomu, že by je někdo dokázal brát jako tvory nadané vlastním rozumem, mající nějaké vlastní potřeby, a tak ve všem vidí manipulaci.

To vše vede k až manifestačním deklaracím požadavkům, nekompromisnosti, přetlačování, zákopovým válkám a někdy až k otevřeným konfliktům, které paradoxně všem zúčastněným jen potvrzují jejich vlastní předsudky.

Plýtvání mladým životem

Období mezi 15 a 25 rokem života je především zaplněno střední a vysokou školou. Dle mého je to také období, kdy máme jako lidé úplně nejvíc energie, nejméně závazků a poměrně velkou ochotu jít i do riskanějších podniků a nemáme problém tam nechat obrovský kus svého času.

Přesto náš vzdělávací systém víceméně zajistí, že člověk musí navštěvovat školu a plnit spoustů s ní souvisejících povinností, který je poměrně dost.

Dále je pak člověk vštěpováno, že je dobré si najít nějakou tu brigádu či později stáž... když bude mít štěstí dostane se i k něčemu vztaženému k jeho oboru, ale do většiny oborů vás jen tak nepustí nebo se k vám budou chovat dosti s despektem... prakticky až do té doby než dostudujete (a v některých profesích i potom).

Vidím tuhle věkovou skupinu jako velmi perspektivní k tomu dělat změny a nebát se jich, což řada starších postupně ztrácí... ale společnost je nedostatečně využívá v domění, že proto, aby byly k užitku, musí se nejdřív pořádně formálně naučit, ale přitom by často stačilo je jen nechat se koukat či si to chvíli vyzkoušet.

Ne plnohodnotnému sociálnímu životu

Časové přetížení z učení a práce tvaruje i nás sociální život. Jedním z důsledků je jeho malé množství, protože učení na písemky a zkoušky a na vysokéškole pak celý blok zkouškového umí člověku výrazně změnit jeho fungování (a rodiče, kteří se na vás dívají divně, když jdete večer před zkouškou s kamarády ven určitě zná každý vysokoškolák).

Dalším důsledkem je jisté ustrnutí, člověk je ve stádiu "nehotový člověk" a to ovlivňuje jeho vztahy, které často mívají skleněný strop, který se špatně překračuje, protože je okolím očekáván (příklad za všechny "vezmeme se až dostudujeme").

Zajímavé je jak byly v minulosti navrhovány naše školy, spousta místa pro výuku, ale velmi málo místa pro setkávání, místa kde by mohli studenti jen tak posedávat a kecat, místa, kde by mohli společně pracovat na projektech či nějaké projekty přímo ve škole rozjíždět. (Tenhle bod se postupně lepší, nicméně jde spíše o stav "nebráníme se tomu" než "podporujeme to".)

Současný vzdělávací systém též nepodporuje jiné než zažité modely, například pořídit si dítě při studiu je celkem dost hazard, že člověk své povinnosti nezvládne... Rozvolnit si studium a dát si rok pauzu pro cestování a získání pracovních zkušeností... to stejné.

Navržení kolejí nutí sdílet malý prostor s jinými lidmi, lze se osamostatnit, pokud chcete, ale společnost to příliš nepodoruje (nebydlet u rodičů když s nimi bydlíte ve stejném městě "není normální).

Nesvoboda a přetížení studia

Prvních 13 let bylo mé studium prakticky nesvobodné, mohl jsem si vybrat prakticky jen takové drobnosti jako jestli začnu nejdřív s angličtinou nebo němčinou.

Nesvobodu považuji za nepřítele vzdělávání. Jde o manipulaci a já ji buď musím prohlédnout a racionalizovat si v podobě vztažení k mým cílům a potřebám nebo mě bude frustrovat.

Proč by člověk nemohl absolvovat více odlišný průchod i základním vzděláváním když ví, že ho tohle zajímá? A proč právě tímto způsobem postupně nezjistit, co mě vlastně baví? Proč to odsouvat až prakticky na první ročníky vysoké?

Na samotné vysoké (v mém případě FI MUNI) to bylo výrazně svobodnější, mohl jsem si vybrat kdy a co si dám, i když jsem řadu předmětů musel absolvovat abych splnil formální požadavky... ale mnohem lépe se k nim hledal vztah když jsem si mohl vybrat a vystudovat i něco navíc co mě zajímalo (tohle byl největší důvod proč si nevybrat FIT VUT ;-))

Nicméně po své norské zkušenosti jsem došel k názoru, že současný model nás výrazně přetěžuje pod vlivem postulátu, že "více znalostí znamená hodnotnějšího člověka". Výrazně se mi v Norsku líbilo to, že jsem nemusel krmit svých patnáct tamagoči předmětů, ale že jsem měl tři, který mi daly velmi ucelený detailní náhled do jedné konkrétní problematiky a mimochodem u toho vytvořili hodně kompetencí to zvládnout i v jiných oblastech.

Občas mám též dojem, že je vzdělávání prolezlé lidmi, kteří by v něm neměli co dělat, zejména lidmi, kteří používají svoji roli k uplatňování moci nad ostatními, což občas ústí až v ponižování (často jde o vzájemné stupňování, ve kterém se ponižují navzájem jak studenti, tak učitelé).

Bez povšimnutí by nemělo též zůstat budování závislosti na konkrétním způsobu odměňování/oceňování lidí v podobě známek a hodnocení, kterým se začneme podvědomě řídit, očekávat ho a být jim falešne uspokojování... To může vést až k úzkostnému memorování, nadměrným obavám ze zkoušek, strachu ze selhání a zklamání dalších lidí. Známky jsou vyloženě behavioristická motivace... proč se snažíme vycvičit psy?

Zdroje emocí

Domnívám se, že velká část emocí a předsudků plyne z celospolečnské nejistoty a nesebevědomí a s tím související obava zkoušet jiné cesty (třeba i nové, když víme, že staré nefungují) ve strachu, že by z toho společnost/jedinec mohl utrpět ztrátu.

Nějaké konkretizované body:

• Strach z potenciální omezení sebe či svých ("geniálních") dětí, obzvláště ze strany státu (viz současná diskuze o inkluzi).
• Vyhýbání se vlastnímu sebehodnocení (plyne z černobílosti, aneb kdybych uznal hodnotu vzdělání jako takového, ohodnotil bych sebe, takže radši budu shazovat vzdělávání).
• Potenciální ohrožení svého pracovního místa, své kvalifikace atp.
• Nechuť z toho, že stát nějak nakládá s našimi penězi, libovolná zmínka o tom spoustu lidí dokáže pěkně rozzuřit, obzvláště když je nikdo nedokáže uklidit, že to jsou 100% dobře vynaložené peníze (což ale opravdu nikdy nevíte).
• Máme s vzdělávání spojené jako společnost/jednotlivci určité potřeby, když je nenaplňuje považujeme to za selhání. (Přijde mi, že část lidí od vzdělání očekává, že bude učit jejich světonázor.)
• Strach, že bychom museli dělat něco navíc či jinak. (A to jak z hlediska student, rodičů a učitelů).

Závěrem

Problémem je, tyto problémy jsou ve společnosti, která vytváří vzdělávací systém formálně a organizačně, ale též očekáváními a vlastním přístupem. Tím může studenta motivovat až tlačit k něčemu, co studentovi nemusí (a většinou také nebude) vyhovovat (a dlouhodobě to dle mého názoru nebude prospěšné ani pro společnost). Možnost udělat si to podle svého tu vždy je, ale společnost ji spíše "nebrání" než, že by ji "podporovala". Navíc to vyžaduje si vůbec problém uvědomit, což je kvůli celospolečenské šíři poněkud problém.

Vážím si přístupu FI a celé MUNI, která si řadu věcí z výše uvedených uvědomuje a v rámci svých možností na ně reaguje... domnívám se že by se na dalo udělat i více a že je to jen otázkou času ;-)

Pro mě je vzdělávání o stávání se a myslím si, že tomu v současnosti moc nepomáháme, když tvrdíme, že se stanete někým když absorbujete určitou sadu znalostí, patřičně to prokážete a splníme při tom všechny očekávání okolí a společnosti.

Stání se někým spíš dosáhneme podporou různosti studentů, důvěrou v ně, svobodou studia a jejich zapojení do společnosti ať už po stránce kultury či práce.