Jan Drábek

S pozorováním svého okolí, ať už svých přátel, kolegů, známých i lidí, kteří se kolem jen mihnou… neujde pozorovateli, že různí lidé mají očividně různé odpovědi na následující otázky:

• co je v životě nejvyšší hodnotou (o kterou lze a stojí za to usilovat),
• jak (smysluplně) trávit čas na tomto světě.

Existuje řada filozofických a náboženských hnutí snažící se na tyto otázky najít přijatelnou odpověď. Nicméně dle mého, konkrétní filozofická hnutí postupem času vyklidila pole a soustředí se typicky jen na nějakou úžeji specifikovanou otázku. Náboženské systémy, poskytující kromě odpovědi na tyto otázky i odpovědi na spousty dalších otázek… oba systematické přístupy jsou dnes nicméně na ústupu, protože se zdají být pomalé až přezíravé k dnešní době a jejím problémům a možnostem.

Pole je tak víceméně vyklizeno a ponecháno jisté celospolečenské a celosvětové anarchii. V této anarchii lze podle odpovědí na tyto otázky pozorovat níže uvedené časté životní plány. Chybějící „insitucionální“ zázemí typické filozofickým a náboženských systémům, zde způsobuje, že plán a jeho odpovědi na výše uvedené otázky nebývají úplně koherentní, mají tendenci se prolínat, jsou snadněji manipulovalné a unášené (například firmami v rámci marketingu nebo například určitými zájmovými skupinami).

Rodina

Hlavní životní náplní tohoto životního plánu je založit rodinu, trávit s ní čas a zůstat v častém kontaktu i s širší rodinou (rodiče, sourozenci, prarodiče…). Nejvyšší hodnotou jsou mí nejbližší a mé vztahy s nimi.

Jak trávit čas? S rodinou a činnostmi pro rodinu (od práce, všemožného zařizování až po trávení volného času sebezdokolování abych byl ještě lepší člen rodiny…).

Je to plán odvěký a osvědčený našimi předchůdci… evoluce nás pro něj dá se říci vyšlechtila. Jenže realizovat jej je bezpochyby náročné a nejisté výsledky se dostavují až za dlouho dobu, minimálně oproti jiným plánům.

Zážitky

Výrazně krátkodobější výsledky získáme cílením na blízké zážitky - od exotických dovolených, přes jídlo, po párty a čas strávením konzumováním uhrančivých multimédií.

Krátká doba za kterou získáme odměnu má tendenci přebít hledání odpovědi na otázku, co je tou nejvyšší hodnotou, ale spolehlivě zodpoví jak trávit čas a za co utrácet peníze.

Není také od věci zmínit, že díky sociálním sítím, agresivními marketingu a v neposlední řadě též výrazně levnému a relativně bezpečnému cestování zažívá právě tento životní plán opravdovou renesanci. V současném marketingem vládnoucím světě navíc sílí přechod z kvality zážitků na jejich kvantitu (pod ekonomickým heslem, že první spotřebovaná jednotka má největší mezní užitek).

Změna

Jsou ale lidé, které společnost typicky označuje jako ambicióznější, pro něž kupení zážitků ani rodina nejsou to hlavní, jde jim totiž o změnu nějakého parametru sebe či světa.

Co si pod tím představit? Nejvíce viditelné plány jsou kariéra, bohatsví, moc a vliv, jsou ale i další jako ekologie, spravedlnost, rovnoprávnost, zmenšení utrpení lidí či zvířat, umění, oslava Boha…

Mohlo by se zdát, že jde o doplňkovou volbu k jinému plánu, ale zde mám na mysli lidi, kteří se tomu téměř zcela oddají a naopak vše ostatní je podružné, a není jich v naší společnosti úplně zanedbatelné množství.

Status quo

A pak je zde skupina osob, která se v dospělosti propracuje ke stavu a organizaci svého života a času, kde jakákoliv další změna je silně nežádoucí. Větší ambice nemají, nebo jim nestojí za tu námahu, do dlouhodobých věcí se pouštět nechtějí a věří jen tomu co mají ozkoušeno.

Jinak řečeno nejvyšší hodnotou je naplnění svých potřeb (které narozdíl od jiných plánů nebývají „ambiciózní“), a to osvědčenými metodami bez jakýchkoliv rizik.

Typické pro tuto skupinu je, že mají sadu koníčků a ty opakují a opakují, ať už jde o zálibu v alkoholu, knihách, cyklistice, bowlingu, turistice, deskových hrách, šermu, hraní počítačových her, programování…

Jak volíme životní plán? Výchozími plány jsou podle mého jen rodina a status quo. Rodina jednak proto, že jsme k ní biologicky naprogramováni, jednak proto, že jsme typicky v nějaké vyrostli a pokud to pro nás alespoň trochu fungovalo, je to plán se kterým už jsme obeznámeni. Status quo pak z toho důvodu, že alespoň část života žijeme sami a máme tendenci najít takovou sadu aktivit, která nám samotným nejvíc vyhovuje a od určitého věku je pak jednoduché se ji držet, abychom šetřili energií na objevování a zkoušení nových věcí.

Na druhou stranu povědomí a dostupnost plánu zážitků, se jednoznačně zvýšila a stal se ve všeobecném povědomí atraktivním a propagovaným statutem. Pro plán změny se taktéž otevřel po roce 1989 větší prostor s rozvojem konzumerismu, propagací stoupání po kariérním žebříku, rozvojem neziskového sektoru, ale i pokusy o narovnání rovných příležitostí žen doprovázené nedostatečnou podporou rodičovství. Tak jak tak oba plány mají kratší dobu do získání odměny, případně jasněji viditelnější progres, a dostávají větší prostor mimo jiné i díky sociálním sítím.

Je nějaký z plánů ten správný?

Těžko říct, lze argumentovat z řady směrů, od dlouhodobých výzkumů životní spokojenosti, které typicky vycházejí ve prospěch rodiny, přes ekologický rozměr dávající negativní ekologickou cenu cestování a tudíž hromadění zážitků, po snahu hodnotit přínos pro společnost, která by na určitých místech prostě ráda využila plné zaměření konkrétních lidí bez jakéhokoliv rozptylování.

Jako všude kde člověk netuší volíme od pradávna diverzifikaci, ať už jde o peníze, jídlo, přežití dětí… ani zde tomu není jinak, jen typicky jedna naše strategie bývá dominantní. Z pohledu výše uvedených otázek pak přibyde další, jak vyplnit čas, který nevěnuji té hlavní strategii (ono by to bylo často i kontraproduktivní věnovat například veškerý volný čas rodině…)

Další pozorování

Z pozorování se mi zdá, že čím déle prodléváme (obzvláště přes ranou dospělost) v konkrétním, byť smyšleně dočasném, plánu, tím se zmenšuje pravděpodobnost, že se nám jej podaří změnit bez větších obtíží. Změny bolí, a zahrnuje-li nalezení nové rovnovážné situace i nové lidi, pak obzvláště, protože vyžaduje i jisté penzum dovedností - například sociálních a komunikačních.

Taktéž vnímám, že jasná otevřenost vůči konkrétním životním plánům výrazně pomáhá při seznamování, byť kromě transparentnosti je potřeba mít i nějakou taktiku jak ho chci dosáhnout a nějaké prostředky, které mi pomůžou v jeho dosahování (sociální kapitál, dovednosti…).

V případech kde je životní plán rodina opravdu primární, pak je při realizaci sekundárních plánů (typicky změna a zážitky) brán ohled i na ostatní členy - co se dělá se dělá společně a všem zapojeným to vyhovuje. Rodina může být ale i na druhém místě, což se může projevovat tak, že jeden z páru se realizuje na úkor druhého, nebo tak, že celá rodina je pořízena například touze po získání správného statutu.

Efekt sociálních sítí na naši volbu a trávení času je dle mého obrovský a kromě pozitivní adorace nových má i negativní přínos pro životní plán rodina, protože umožňuje jednak rychle a široce ukazovat náročnost rodičovství, jednak zajistit ostrakizaci rodičovství/rodičů a namísto lidského empatického podpůrného přístupu nabízet jen jeho náhražku.

Z osobní zkušenosti mi přijde, že volba životního plánu by měla být explicitní a verbalizovaná aktivita vůči sobě i partnerovi, nejsem si ale úplně jist, že tato explicitnost je společenskou realitou - nevyjasnění a nekomunikace takto důležitého plánu sám se sebou i mezi partnery je dle mého jedním z velkých problémů moderní společnosti.

Stát z jistého úhlu pohledu by měl být agnostický vůči konkrétním životním plánům, přesto nejde opomenout, že fungování společnosti (a státu který provozuje) je závislé na tom, že dostatečná část lidí si zvolí rodinu a alespoň nějaká část změnu.

Stát ale vždy agnostický nebyl, naopak do plánů mluvil často a rád, stejně jako církve - postupně ale svůj vliv ztratil (či se ho vzdal).Uvolněného prostoru se chopily především firmy, které některé plány zatraktivňují za účelem vlastního zisku k čemuž zneužívají řadu „zranitelností“ člověka. Je třeba ale vzpomenout i zájmové skupiny, jednak se sem přesunuly vyhranenější náboženská/ekologická hnutí, tak například celé (průmyslové) odvětví snažící se nás přesvědčit o tom, že jsou to, co (vy)řeší jejich potřeby po smyslu a trávení času. V neposlední řadě jsou zde také zastoupeny psychologické operace cizích států, které mají znevážit naši víru v cokoliv a typicky nás obrátit buď k destrukci společnosti nebo alespoň do letargie. Vše zmíněná má jednoho společného jmenovatele - otočení toku informací a výrazná asymetrie. Vyřešení potřeb nevede od pochopení sebe a svých potřeb, vidění smyslu a svých možnostech k hledání jak to skloubit se světem. Naopak nejprve jsme bombardováni z vnějšku řadou informací a my si máme jen nekvalifikovaně vybrat, přece nejsme filozofové, teologové a ani psychologové abychom to nějak promýšleli… to bychom přece mohli vybrat špatně.

Závěrem

Výše uvedený model je mým pokusem o porozumění světu a lidem v něm… především tomu proč a na základě čeho životní plány volíme a v neposlední řadě tomu, co způsobuje dlouhodobou změnu útlumu životního plánu rodina v rozvinutém světě, o tom ale více v dalším příspěvku.