Závislost

V soudobé společnosti je nám nejčastěji a mnohdy výhradně předkládána závislost drogová (školní besedy a jiné akce), jejíž důsledky v podobě lidských trosek jsou tím nejpatrnějším výsledkem (nejen chemického) pokroku. Přesto tato závislost je spíše konečným stádiem závislosti v obecnějším smyslu. Otrháváme následek od příčiny a poté se následek snažíme potlačit. Podobně jako studentovi opakujeme „neopisuj", ale neříkáme mu proč. Říkat mu to pokaždé by bylo na škodu, ale alespoň jednou bychom mu to říci měli.

Nemáme binární stav ne-závislý a závislý. Ale z kaskády problémů, tužeb a závislostí na úrovni nehmotné (duševní) vzniká postupně (prohlubováním) závislost fyzická - snaha nahrazovat fyzickými pocity a navozenými stavy to, co jsme nebyli schopni dosáhnout na úrovni duševní. Hloubka závislostí je individuální a může se týkat každodenních drobností i celoživotních idejí.

Co je to závislost

K vyjádření principu závislosti můžeme použít řadů přístupů, žádný však není úplně přesný. O nikom totiž nemůžeme s určitostí říct, zda je, či není závislý, protože jeho závislost můžeme posuzovat pouze podle vnějších symptomů.

Jedním přístupem k závislosti je stav (vyjádřeno poněkud matematicky), který od nějakého časového okamžiku zcela udává stav následující. Přičemž vylučuje (znepravděpodobňuje) radikální změnu situace. Navíc je tento stav závislým shledáván jako přínosný a uspokojující a dotyčný v něm nachází klid (jako uspokojení nějaké touhy, dosažení nějakého stavu - paradoxně strnutí a klid jsou symptomy smrti, ke které nás závislost umí rychle dovést).

Závislost v životě

Častou závislostí je i závislost na přítomnosti, při které člověk přikládá větší důležitost jevům okamžitým než rozhodování se s ohledem na budoucnost (do které však z podstaty lidské existence vidět nemůžeme). Příkladem budiž očkování dětí, při kterých rodiče vidí „potenciální" vedlejší účinky vakcín před pozdější smrtí jejich dětí v důsledku neočkování. Navíc k tomu přibývá i sobecký aspekt, protože při vysoké proočkovanosti jsou chráněni i ti, kteří nemohou být z nějakých objektivních důvodů očkováni.

Speciálním případem závislosti na přítomnost je závislost na obyčejnosti a stereotypu, při kterém se vzdáváme rozhodování o činnostech, které chceme nebo budeme dělat. Můžete se vzdát i vidění našeho života jako našeho příběhu, který není obyčejný, ale naopak dramatický (nejvíce patrné je to na způsobu, jakým zpětně vyprávíme různé příhody). Už se nesnažíme pochopit smysl našeho příběhu, ale necháme média, aby náš životní příběh zbanalizovala ve srovnání s neobyčejnými a nereálnými hodnotami a vztahy, které nám prezentuje ve zpravodajství, diskusních pořadech a telenovelách.

Extrémním případem oproštěným od fyzických drog je závislost na vztahu (častěji zvaná emocionální závislostí). Při ní podléhá závislý iluzi, že potřebuje něčí přítomnost, opečovávání a to výhradně pro ně samotné. Samotné vymezení této závislosti je oříšek, protože i každý zdravý vztah obsahuje kus z této závislosti. Co ji dělá odlišitelnou je nutkání (abstinenční příznaky) spolu s žárlivostí, viděním ostatních lidí jako nepřátel, kteří se snaží mi předmět mé závislosti zničit, vzít, ukrást. Tyto typické aspekty nezdravého chování provází snaha připoutat si k sobě toho druhého co nejvíc a omezit ho v jeho potenciálu a možnostech. Tedy pravého opaku zdravého vztahu, který by měl umožnit druhému růst a nám samotným upřímně se radovat z úspěchu druhého (i když jeho důsledky nemusí být pro nás vždy pozitivní).

Závislost může doprovázet strach z toho, že přijdeme o něco, o co přijít nechceme. O jistotu, kterou shledáváme natolik důležitou, že život bez ní nechceme připustit a přestavit ani jako možnost. Mezi námi a jakýmkoliv rozhodnutím stojí strach a později i paranoia o naši „jistotu" a nevyhnutelně ztrácíme soudnost.

Životem každého člověka prochází skupiny lidí, které spojuje podobné myšlení a zkušenosti. Tyto kolektivy bývají volné nebo uzavřené a hrozí, že i na nich se staneme závislými. Náš strach ze snížení „pozice" uvnitř skupiny nebo strach z ignorace a vyloučení ze skupiny nám může zabránit být sám sebou a říkat vlastní názory (i nepříjemné). Stáváme se závislí na skupině a ta nás kontroluje souborem pravidel a hodnot, která ani nemusí být nikdy vyřčena a my je přesto dodržujeme, protože nechceme ze skupiny vypadnout. Také podléhání veřejnému mínění a stereotypům v chování představuje druh závislosti - v tomto případě na společnosti jako celku. Paradoxně se stádně chovají jak obdivovatelé „významných firem", tak jejich fanatičtí odpůrci, z nichž mnozí jsou odpůrci jen proto, aby se identifikovali s menšinou a učinili tak sami sebe výjimečnější a vyčnívající z davu.

Příčiny a důsledky

Jak jsem naznačil výše, závislost nás zbavuje svobody myšlení. My nemusíme myslet a chápat, v závislosti chceme dosáhnout pravého opaku - přestat chápat a ponořit se do stavu vyvolaného předmětem závislosti.

Závislost z nás snímá nutnost rozhodování, při kterém se snažíme dohlédnout dále (časově) i víc do šířky (v přítomnosti) než skutečně můžeme. Některé drogy z nás snímají i samotné vidění světa a dávají nám jiný obraz, který je mimo svět, ve kterém skutečně žijeme a který jediný můžeme ovládat. Závislost nás žene po spirále dolů a náš pohled se s rostoucí rychlostí zužuje jako při rychlé jízdě v autě. Až v záběru nezůstává nic jiného, než předmět naší závislosti. Už neurčujeme naši cestu, ale jsme jako kapka unášená oceánem. Ta také nerozhoduje o svém osudu a jen se nechává unášet.

Jako kapka v oceánu ztrácíme vlastní minulost. Při pohledu zpět vidíme jen klikatou cestu kapky oceánem tak, jak si s ní hrál brownův pohyb. Ztrácíme i přítomnost, před kterou utíkáme k představě vyvolané drogou. Ztrácíme vztahy, které jsou méně důležité než předmět naší závislosti. A nakonec se vzdáváme budoucnosti s našimi sny a cíli, protože vzdáním se přítomnosti nedokážeme kontrolovat ani tu část života, která má na naši budoucnost vliv.

Boj

Boj se závislostí je během na dlouhou trať a má mnoho úskalí. Na samotném začátku stojí rozpoznání závislosti a jejího rozsahu, následované rozhodnutím nebo nerozhodnutím k boji. Jenže už pouhé konstatování vyžaduje odpoutat se od předmětu naší závislosti alespoň na chvilku, protože závislost nevidí nic než požitek z drogy. Často je tato chvilka odpoutání vynucená vnější příčinou, většinou velmi silným osobním prožitkem. Samotný boj je ale mnohem vyčerpávající, než toto prvotní uvědomění, a vyžaduje neustálý přísun síly a podpory, bez které se nelze závislosti zbavit. Je možné vyskočit rychle, ale většinou se musíme znovu naučit chodit. Potřebujeme také motivaci, protože pokud ta se vytratí, zůstává člověk mezi poli a rychle si najde způsob, jak na tento fakt zapomenout.

Po skončení největší bitvy je důležité, nezapomenout se podívat kolem sebe a za sebe, abychom věděli, kde jsme se probudili a kterým směrem máme pokračovat.

Naší celoživotní snahou by mělo být neopakovat chyby (ať už své nebo chyby našich blízkých). Dívat se do naší minulosti i budoucnosti a nezavírat oči před ničím, i když některé vzpomínky a zkušenosti mohou být opravdu trapné a bolestivé, to vše by nám mělo umožnit zdravý pohled na nás samotné, na jiné lidi a naše vztahy s nimi. Vztahy, které mohou být podobné těsnému řetězu anebo naopak záchrannému lanu.

Víra a iluze

Jedním z našich vztahů je i náš vztah s Bohem. Můžeme tedy být závislí na Bohu? Na takto položenou otázku lze okamžitě namítnout, že na Bohu nelze být závislý, protože Bůh nám vždy ponechává prostor ke svobodnému rozhodnutí. Nebo můžeme naopak říci, že jsme na Bohu závislí naprosto a vzhledem k tomu, nakolik nás Bůh převyšuje, nelze ani jinak. Nechceme-li nahradit diskuzi dogmatem, zkusme si položit otázku jinak: „Lze být závislý na iluzi Boha"?

Nevydáváme za Boha něco, co Bohem není? Nenahrazují naše představy skutečnou zkušenost s Bohem? Nezastiňují zažité fráze a nic neříkající klišé skutečné tajemství živého Boha? Jakýkoliv obraz, představa nebo idea, o které si myslíme, že je definitivní, se stává modlou. Už svatý Augustin upozorňuje: „Když si myslíš, že (něco) chápeš, není to Bůh (není už pro něj místo)."

Pojem víra je odvozen od slova důvěra. Aby důvěra mohla existovat, musí existovat vztah mezi subjekty, protože vztah je nositelem důvěry. Samotná důvěra je vytvářena subjekty na základě zkušenosti a následně aplikována na vztah. Kdo nezažil důvěrný vztah s rodiči jako dítě, bude mít problém důvěřovat jakémukoliv vztahu. Pojmy jako víra (důvěra) v tužku nebo v instituci manželství,... působí směšně, protože v nich klademe důvěru v objekty nebo v ideje, místo abychom ji dávali do vztahu se subjekty samotnými.

Dnešní často prezentovaná víra (ať už v Boha, nebo jinou jeho náhražku v podobě pokroku, různých ideologií, vědy) je devalvovaná na vztah k objektu, který předpokládá, že úplně na vrcholu stojí jako naše neotřesitelná jistota poznatelná pravda. Tato představa se v průběhu dějin zabydlela v evropské kultuře a živý Bůh jako náš partner byl postupně odosobněn nebo nahrazen zcela jinou ideou.

Pokud věřím, že pokud budu pevně věřit, musí se stát přesně to, co si přeji (a když to nenastane, asi jsem nevěřil dost) - to je závislost, protože degraduje Boha do pozice ubohého úředníka vyřizující naše žádosti.

Víra, že mám nárok na odpuštění hříchů a spasení, je také závislostí, protože vztah s Bohem degraduje na obchod, kdy já za své dobré skutky dostanu spasení.

Představa, že Bůh naši cestu předem přesně naplánoval a našim úkolem je ji pouze najít, je také závislostí, protože nás zbavuje spoluúčasti na tvůrčím díle.

Přesvědčení, že naše víra je jistá, stálá a neotřesitelná, může být také závislost, která si nedokáže připustit jakoukoliv pochybnost nebo neznalost a ze strachu z neznámého se jako klíště drží svého přesvědčení. To bude také vší silou bránit před jakoukoliv tázáním a použije k tomu nejsilnější argumenty - pravdu, lásku a Boha. A i tohle je marnost a pachtění za větrem.

Za velkou částí těchto bůžků stojí sekty a jiná náboženská hnutí, která se jako podomní prodejci snaží ostatní přesvědčit, že nám umožní stát se svým vlastním Bohem, naučí nás ovládat božské síly nebo nám zprostředkují „duševní" zážitky či zázraky. Celý tento výčet zboží na nebezpečném trhu pokračuje snahou vnutit nám představu, že jistí lidé znají Boha a nám ho (možná) umožní poznat. Při své snaze o nalezení bezrozporného jednoduchého systému, který nám nabídne kompletní obraz Boha a jeho stvoření, pak z celku vybírají jen části učení, který jejich systému odpovídají a ostatní zlehčují nebo ignorují. Nutně tak namísto kompletního obrazu vzniká jen pokřivený a degradovaný obraz iluze.

Bůh je pro nás prostě tajemstvím, které nelze poznat. Nesmíme nikdy ignorovat fakt, že před Bohem malí jsme a proti jeho jistotě, je naše víra pouhá naděje. Tu nezměrnou velikost tajemství, která zbývá okolo nás - mimo naši víru, někdy vyjadřujeme krátkým slůvkem „snad". „Nadějí jsme spaseni" (Ř 8:24-25).

Osobní zkušeností s Bohem je tím vztahem, na kterém se dá stavět. Když se k Bohu přivážeme řetězem, nezbude nám místo, kde stavět, a nebudeme mít ani co, protože strach a neuchopitelnost Jeho tajemství nás bude paralyzovat v naší svobodě, invenci a spoluúčasti na stvoření. Když Boha uchopíme jako prostor pro náš růst, bude nám vztah s ním sloužit jako ono záchranné lano pro případ, že bychom se dostali do úzkých... Jenže i záchranné lano může být dlouhé.

Díky: ora, BLeeCraleek

 
6. 6. 2011 20:05 informace, užitečné, Bůh


Tagy

informace (20), návod (2), mysql (1), užitečné (7), internet (1), komix (99), ironie (1), humor (99), Bůh (2), škola (38), plánování (1), Čas (2), hříchy (1), otroctví (1), esej (4), Erasmus (24), project management (2), programming (17), teamwork (1), bad code (1), práce (2), clean code (1), good architecture (1), společnost (3), rodičovství (2)

Hledání

Odběr zpráv

RSS feed Blog (RSS)