Jan Drábek

Čas od času veřejným prostorem projdou statistiky porodnosti. Přesto ve veřejné diskuzi následně nezaznívá ani tak snaha adresovat důvody pro nízkou porodnost, jako diskuze dílčích opatření bez širší diskuze cílů, konkrétně například podpora zkrácených úvazků, lepší dostupnost školek či zvýšení rodičáku…

Podle mého ale jsou ale všechny tyto opatření jen kosmetické, a i když bychom například bychom zajistili školky od 2 let a zvýšili rodičák na dvojnásobek, stejně to porodnost nezvedne… protože příčina spočívá z většiny v příčinách, které nejsou přímo ovlivnitelné vládami pomocí (finančních) pobídek.

Chybějící diskuze o cílech je ale problém, protože demografie už začíná působit problémy v důchodovém systému, co ale zaznívá výrazně méně je, že působí problémy i v dalších oborech jako zdravotnictví nebo školství… stát zatím hřeší na imigraci, tou si ale pomůže jen u nekvalifikovaných a méně kvalifikovaných, ne ale v těch minimálně dvou zmíněných oborech, kde je nejlevnější si jejich vzdělání s patřičným řízením kvality zajistit doma…

Problém s demografií je ve skutečnosti ještě zamlžen tím, že pozornost v médiích dostává počet obyvatel ČR (v době psaní článku cca 10,8 milionu) a počtu občanů ČR (9,9 milionu), stejně se nepříliš komunikuje rozdíl mezi počty narozenými a počty zemřelými v jednotlivých ročnících…

Teď už ale konkrétně ke skutečným příčinám klesající porodnosti.

Zvýšený standard

S rostoucím věděním lidstva o psychologii, fyziologii a kdo ví čem ještě se zvyšuje standard výchovy a péče o děti, jak by se o ně měl člověk starat, jak by se jim měl věnovat, jaké jim dávat jídlo a hračky, kolik času by měli trávit maximálně u obrazovky či chytrého telefonu… jestli je uspávání vyřváním OK či nikoliv, vhodnost fyzických trestů… porovnejte vzpomínky své, svých rodičů a prarodičů a naleznete obrovský posun standardu v tom, co společnost vnímá jako v pořádku a co nikoliv.

Tento obrovský posun klade nároky na sebevzdělávání (rodičovství ani aktuální standard se nikde neučí, ani k němu nejsou smysluplně centralizované materiály), schopnost sebereflexe a seberozvoje, ale hlavně stojí čas na realizaci, takže nelze smysluplně realizovat s více než jedním dítětem.

Se zvýšeným standardem přichází i snaha ochránit děti před veškerým stresem, konflikty a náročnými emocemi. Snaha zařídit nemožné je nejlepší cesta k vyhoření.

Standard se můžete rozhodnout snížit, či ignorovat, vaše okolí vám to ale může velmi rychle reflektovat zpět… některé ústupky ale projdou lépe než jiné, některé nejsou tak vidět, protože se dějí doma, a ne na veřejnosti… někteří se veřejnosti s dětmi raději vyhýbají co to jde.

Zvýhradnění péče a výchovy

Další výraznou změnou oproti blízké minulosti je přesun od kolektivního výchovného působení (prarodiče, tety, strejdové, starší sourozenci…) po výhradně rodičovskou péči, kdy jsou to rodiče, kteří jsou oprávněni děti usměrňovat, vychovávat, starají se o jeho potřeby, rozvoj a bezpečí… a nikdo jiný.

Dnes má téměř každý edukovanější rodič zvolený nějaký výchovný styl, metodu… a interakce mimo nich od ostatních jsou vlastně dost nežádoucí… už jen pouhé usměrnění cizího dítěte na dětském hřišti vás dostane na tenký led, a tak mnohdy raději vidíme eskalaci rodič - rodič, ať to se svým dítětem vyřeší tak jak uzná za vhodné…

Část tohoto problému souvisí ale i s horší dostupností prarodičů, ta má řadu důvodů od toho, že při zakládání rodiny se dneska snaží pár už bydlet samostatně, přes výrazně pozdější odchod do důchodu, a to že prarodiče dnes mají více možností, jak naložit se svým časem po neshodu ve výchovném stylu/metodě či dalších souvisejících věcí.

Sem patří i fakt, že ačkoliv dítě má dva rodiče, jejich zastupitelnost může být poměrně problematická, obzvláště pokud se zahajuje v pozdějším věku dítěte... lidský mozek je sice plastický, ale do celodenní péče o dítě nejde naskočit ze dne na den. Nehledě na to, že ona to není jen péče o dítě, je to také péče o domácnost (nakupování, úklid, praní, vaření, pečení), a další věci (domácí logistika, komunikace se školkou, nakupování oblčení a bot, lékaři...).

Neatraktivita a nepodpora rodičovství ve společnosti

Přestože pro dlouhodobé udržení populace společnosti je potřeba porodnost kolem 2,1 dětí na ženu, není to realitou v dnešní společnosti. Pokles obyvatelstva není zatím vidět, maskuje ho výče uvedená pracovní síla obyvatelstva, které není občany -- těch je zatím dost, z hlediska zajištění důležitých služeb společnosti to nemusí být nejlepší/funkční nápad, nehledě na to, že vysávání lidí z jiných zemí ve skutečnosti problém jen přesouvá jinam.

V prvé řadě je problémem, že stát (jako mluvčí společnosti) nedeklaruje cíl porodnosti a až návazně na to se nesnaží realizovat opatření. Zdá se pak, že dělá náhodné opatření, jak napadnou toho, kdo je zrovna u moci. Stát se nesnaží společnost o problému informovat, vytvořit prostor k diskuzi a spíše se jen veze na aktuálních trendech a nápadech.

Zde je potřeba říct, že stát nemá do pořizování dětí nikoho nutit, ale z mého pohledu se má snažit vytvořit prostředí motivující k pořízení alespoň nějakých dětí, ale hlavně v motivaci těch, kteří se ukázali jako schopní rodiče, si dětí pořídit více.

Aktuálně je pořízení dětí velkou nejistotou pro kohokoliv, a to od početí, těhotenství, porodu, výchovy, návratu do práce, peněžního toku, po nejistoty typu, zda se vejdeme do bytu, zda najdeme vhodnou školku s dostatečnou kapacitou a chtěnou výchovnou metodou, kvalitní základní školu, kvalitní gymnázium…

Problémy jsou ale i v samostatné společnosti, v jejím vnímání dětí, rodičovství a s tím souvisejících jevů, situací…. Z řady diskuzí, uspořádání veřejného prostoru, příspěvků… ale také nejen vlastních zkušeností se zdá, že většinu společnosti děti nezajímají či až přímo obtěžují… například osobně mohu říct, že lidé v obchodě na vás budou neurvalí, když odstavíte kočárek s dítětem doprostřed uličky… nedokáží využít toho krátkého pozorování, empatie a mnohdy ani vlastních zkušeností, aby pochopili, že to děláte kvůli tomu, aby vaše dítě nerabovalo obsah regálů. Není to ojedinělá zkušenost, co víc, problém se zdá být horší, když s dětmi tyto činnosti absolvuje žena, namísto muže. Absurdně si také bezdětní lidé myslí, že s dětmi máte na všechno hodně času a s ledovým klidem vás s tímto argumentem předběhnou v obchodě, opak je ale pravdou. To je jen pár ilustračních zkušeností… je jich tolik, že stvořit blog 1000 věcí co mě serou na pobytu s dětmi ve veřejném prostoru by netrvalo víc než rok.

Zajímavým případem v Česku jsou též diskuze kolem školství a školek - jejich kvalita a použitelnost pro dnešní svět je téma které by mělo trápit celou naši společnost, protože právě absolventi jsou to co bude tento stát/společnost udržovat v chodu… přesto se diskuzí na straně jedné (typicky po inovacích lačnících) objevují především rodiče, budoucí rodiče a mladí… kterých je ale volební menšina. Proti nim je zbytek, které téma nezajímá nebo chtějí udržet status quo, protože to, jak jsme byli vzděláni my bylo přece nejlepší možné, případně se bojí, že by to stálo nějaké peníze…

Další postřehy jen bodově:

• Ve společnosti kde přibližně 60 % rozváděných manželství má děti, není až tak s podivem že tu máme velkou skupinu lidí pro něž rodina/partnerství nefungovala a nemají tak vhodné vzory pro založení své, případně ji ani z těchto důvodů založit nechtějí. Obě strany si zaslouží pozornost, jak vysoká rozvodovost, tak chybějící podpora pro překonání problémů špatných vzorů.
• Je možné až pravděpodobné, že vysoká rozvodovost v rodinách s dětmi souvisí s náročností rodičovství, přetížení matky a otce, finančního strádání či chybějících znalostí a schopností, jak se vypořádat s náročnými situacemi.
• Je psychicky náročně trávit čas rodičovství doma nebo poblíž něj uzavřeni v nějaké malé sociální bublině. Rodinná centra a širší nabídka levných a různorodých kroužků jsou například dobrý způsob, jak tuto izolaci prolomit, jejich dostupnost je ale nízká a závisí výrazně na vnější podpoře a tom, že si to někdo vetkne jako poslání.
• Určitě je velký rozdíl mezi rodičovstvím na vesnici, maloměstě a městě… osobně mohu pořádně posoudit jen to poslední… nicméně z dovolených se zdá, že třeba bez 2 aut na rodinu to mimo města musí být opravdu velmi náročné (a to je opravdu velký náklad navíc).
• Řada lidí zmiňuje, že je od toho mít děti nebo mít jich víc, odrazuje bytová situace - tedy nemožnost sehnat dostatečně velký byt/domek v místě s žádoucími službami a prací. Zde není nezanedbatelné, že i v době levných hypoték byl odchod jednoho z rodičů na rodičák víceméně konec možností hypotéku získat, a to pro výraznou většinu příjmových skupin.

Celkově by si naše společnost zasluhovala větší kontakt s náročností nynějšího rodičovství, píši nynějšího, protože na vlastní zkušenosti vidím, že i pro mé rodiče je to občas těžké vidět a pochopit, protože jejich vzpomínky bývají jednak vybledlé, jednak odrážejí jiný standard.

Dostupnost a atraktivita jiných životních plánů

Posledním bodem, který určitě ovlivňuje snižující se porodnost je dostupnost jiné životní náplně.

Dnes lze celý život strávit cestováním, protože je to možné, levné, relativně bezpečné a informace o tom kam se podívat, co tam dělat a jak hezky to tam bude vypadat jsou opravdu snadno dostupné, protože marketing firem a fungování sociálních sítí nám je vyloženě cpe.

Není to ale jen o cestování, dnes lépe než kdykoliv dříve se lze rozhodnout svůj život věnovat plnění jiných stanovených cílů, od snahy získat moc, vliv, postavení, peníze, vybudovat kariéru/firmu/značku/instituci/…, bojovat za klima/spravedlnost/chudé/…, pomáhat postiženým, trpícím…

Možná zde jistou měrou přispívá i rozdrobení hodnot společnosti a rodina už není celospolečenskou hodnotou. Cestování a budování kariéry se stalo obstojným konkurentem. Bez budoucí generace ale není naší kultury ani našich důchodů (a je jedno jestli z průběžného důchodového systému, nebo peněz co jste si ušetřili či investovali) ani našeho zdravotnictví.

Obě kategorie životních plánů vám můžou vyplnit celý váš čas a co je svůdné, poskytnout téměř okamžitou a vcelku jistou zpětnou nálož dobrých pocitů a životní spokojenosti. Oproti tomu je rodičovství nekonečný podnik téměř vždy se smíšenými výsledky.

Další dílky mozaiky

Výše uvedené jsou podle mě hlavní body, kromě nich je ale řada střípků, které kolem sebe vidím:

• Nevíra v budoucnost a lidstvo - ať už motivovaná tím, co lidstvo dělá po stránce politické, násilné či ekologické.
• Nekvalita mužů - vyjadřovaná jako neserióznost, nestálost, neochota se podílet, neschopnost odolat nějakému tlaku, neschopnost postarat se a finančně zajistit (což souvisí s problémy vzdělávatelností chlapců v našem vzdělávacím systému) - téma zmiňované řadou žen,
• Současné české školství stále vede ke stranu z chyby, což jednoznačně komplikuje rodičovství, protože to je chyb plné.
• Sociální síť poté co stanete matkou se stává naprostým peklem: doporučení spousty výrobků, výchovných metod, rozporuplné informace, mateřské skupiny, diskuze, hejty... a z toho v neposlední řadě plynoucí stigmatizace.
• Rodičovství se výrazně posunulo do vyššího věku, což má své výhody v podobě vyzrálejších rodičů, na druhou stranu je fyzicky náročnější pro menší toleranci nedostatku spánku než když je člověku 20.

Co si z tohoto odnést?

Myslím si, že klíčové je odnést si toto:

• Společnost potřebuje zvýšit porodnost z řady důvodů, některé jsou přízemní, jiné nikoliv - je to ale potřeba říkat veřejně a pak se snažit tento cíl dosahovat.
• Společenské vnímání rodičovství by mělo dostat lepší reputaci a jistá empatie vůči rodičům i dětem by vůbec neškodila.
• Rodičovství by mělo být vědomou volbou, po jejíž učiněním by měla společnost i stát věnovat oběma rodičům prostor, čas, peníze i pozornost, aby rodičovství bylo důstojné, přiměřeně vyčerpávající i naplňující. Obzvláště třeba proto, aby se snížila rozvodovost v rodinách s dětmi.
• Je zde velký prostor pro vzdělávání (budoucích) rodičů a jejich podporu aktivit pro ně i jejich děti.
• Přejít z diskuze o nejlepší možné péči na minimální kvalitu péče a přestat stigmatizovat, když někdo neusiluje (nebo se mu nedaří) ta nejlepší možná. Nicméně ani občas objevující diskuze o zákazech fyzických trestů se nezdají býti přínosem - řada z nich jen argumentuje proč by měly být zakázány, ale neukazuje jak fungovat bez nich (nebo sice ukazuje ale opomíjí dětskou různorodost) a zcela opomíjí fakt, že jde ve skutečnosti o velkou spleť - není násilí ve vztahu jen fyzické a ne veškeré násilí jsou tresty - ve výsledku to celé vypadá jen jako další nástroj na stigmatizaci rodičů.
• Je zde též velký prostor pro systematickou podporu rodičovských komunit a prostor pro setkávání uvnitř (hřiště jsou fajn, ale v zimě s batolaty ne až tak…)

Bylo by to pěkné, osobně ale nic nečekám, že by se nějaká diskuze stala a došlo k nějakým změnám. Soudě podle volebních preferencí a dalších výzkumů o takovou diskuzi nikdo moc nestojí a menšina ji těžko provede, natož prosadí... tedy mi nezbývá než se pokusit připravit na budoucnost, ve které dojde k podstatnému zhoršení všech služeb a úspěchem bude pokud kvalitní služby půjde alespoň draze koupit. A hlavně doufám, že tato budoucnost nastane bez násilných otřesů.

Vlastně se zdá, že jsme tu propásli šanci využít naší svobody k zařízení důstojné, společensky spravedlivé udržitelné budoucnosti... že jsme si prostě tu svobodu vyložili jako svobodu od něčeho (zde například dětí) namísto svobodu k něčemu (tvořit budoucnost).