Jan Drábek

Každý člověk žijící v dnešním světě se stává tak trochu otrokem věcí, kterému by mu měly život ulehčovat. Paradoxní je, že otrokáři nejsou věci samotné ani jiní lidé, ale jejich uživatel sám. Svým přístupem k věcem se nechá "zotročit" a mnohdy si myslí, že je mu to ku prospěchu.

Otroctví okamžiku

Stálá připojenost na sociální a komunikační sítě (Facebook, ICQ, Jabber, e-mail) svádí, při příchodu každé zprávy, k přečtení a odpovězení v co nejkratším čase. Pokud nic neděláte a jen tak čumíte na nějaké stránky, paříte hry apod. vůbec nevadí, že se na nové podněty vrháte okamžitě. Nenechte se ale zmást tím, jak s počítačem zacházíte vy. Ne všichni musí u počítače vyčkávat, a tak odpověď na vaše zprávy může být odložena o minuty, hodiny i dny.

Když už máte podobné vyrušení zapnuté, je užitečné si při příchodu zprávy zapamatovat akorát "hele někdo mi poslal zprávu" a pokračovat v práci, na tak dlouho, než uznáte za vhodné, že můžete udělat krátké přerušení práce za účelem obhlídky okolí.

Při vyřizování zpráv je důležité poznat, zda zpráva vyžaduje krátkou či dlouhou odpověď a umění cennější leží v poznání, zda raději nenechat odpověď na její vlastní čas. Vše má svůj čas, odpovídat v nervózní atmosféře finišování projektu nebo v klidu po příjemném jídle je rozdíl (můžete si říkat, že z textu patrný není, ale nejste to vy, kdo to bude posuzovat ;-)

Otroctví rychlosti

Jednoduchost, s jakou lze napsat zprávu a rovnou ji odeslat je zároveň úžasná i strašidelná. Můžeme reagovat opravdu v řádech sekund, ale „za jakou cenu?" Napsání klasického dopisu zabere čas strávený nad papírem, kdy se snažíme myšlenky utřídit aby dávaly smysl, byly jakž tak pospojované a nebylo v nich příliš gramatických chyb. Poté následuje hledání obálky, známky a nejbližší poštovní schránky. Je to proces, kterým dáváme celému psaní dopisu nějakou hodnotu - námi obětovaný čas a zcela podvědomě chceme aby byl zužitkován co nejlépe, dáváme si záležet nad textem dopisu, protože si uvědomujeme, že až jej druhá strana bude číst, nebude k němu mít nic víc, než obálku s adresou, známkou a s trochou vašeho genetického materiálu.

Motivace k psaní zprávy by neměla být "aby bylo hotovo", ale "aby to bylo hotovo pořádně". Krátký text vyžaduje hodně přemýšlení, aby byl na druhé straně pochopen správně, dlouhý text vyžaduje strukturu. Snaha odbýt zprávu rychlou a úsečnou odpovědí se vám velmi rychle vymstí v podobě žádosti o vysvětlení či totálního zmatení. V obou případech je to ztráta času.

Otroctví možnosti

Vzhledem k univerzalitě počítačů a množství programů (a neustálého připojení k internetu) lze během okamžiku dělat cokoliv úplně jiného. Stačí chvilička nepozornosti a už se přistiháváte, jak otevíráte prohlížeč a po desáté kontrolujete počet obětí vlakového neštěstí apod. Lehká nechuť k libovolné úloze vytváří ideální klima najít si jinou úlohu, která půjde snáz. Což je naprosto nevhodné, pokud úlohu musíte někdy dokončit.

Otroctví rozptýlení

Nejen k jinému úkolu lze utéct, v době internetových flashových her a sociálních sítí. Je úžasně jednoduché (1 klik) se okamžitě nechat rozptýlit a zabavit něčím, co s vaší prací vůbec nesouvisí a to tak, že si strávený čas ani neuvědomujete.

Otroctví „nutnosti"

Člověk moderní doby trpí utkvělo představou, že potřebuje víc věcí, než skutečně potřebuje. A ty, které potřebuje shání ve větším množství, než kolik skutečně potřebuje. Tato představa „potřebnosti" a „nutnosti" vyvolává poptávku po zboží a je to jeden z velkých pilířů celé ekonomiky.

Celým dějem nakupování nás provázejí pocity:

• Nejprve přichází pocit, že něco co lze koupit může usnadnit nějakou činnost. Nebo získáte pocit, že potřebujete vykonávat nějakou novou činnost.
• Poté nastává snaha pocit uspokojit a přichází nový pocit: očekávání nové věci často doprovázen typickým „a ještě tolik dalších věcí to bude umět"!
• Při koupi a těsně po koupi se objevuje radostný pocit z nabytí vlastnictví (nicotný pocit majetnictví).
• Pocit vlastnictví plynule přechází do radosti z objevování.
• Pokud vybíráte racionálně, pravděpodobně jen málokdy zažijete okamžitý pocit zklamání. Nemáte-li to štěstí, objeví se zklamání z příliš velkých očekávání, výrobní vada atd.
• S ubíhajícím časem od koupi se pocity pomalu vytrácejí a navrací se klid. Právě v této fázi dochází k „asimilaci otroctví", protože často lze fakt, že věc úkony prodloužila na dvojnásobek, znesnadnila jejich provádění a výrazně snížila jejich kvalitu přehlédnout. Je překryt lidskou iracionalitou: „když už jsem to koupil, tak proč to nepoužívat", „škoda peněz", „samozřejmě, že je to super, podívej... klik, klik, (o deset minut později), klik" atd.

Modly

Věci vždy byly a jsou věcmi. Lidé se ale přesto stále snaží označovat některé věci jako dobré a jiné jako zlé (např. zbraně jsou zlé). Neuvědomují si ale, že jen hodnotí chování lidí při zacházení s těmito předměty. Nejšílenějším projevem otroctví je vytvoření model, jako někoho, kdo otroctví ospravedlňuje Zároveň je to snaha zbavit se zodpovědnosti (např. Facebook - přesunování příliš mnoho důvěry a informací do této nekontrolovatelné sítě, spoléhání na ni, auto - důvěra v možnosti auta, jeho bezpečnostní systémy, pravidelné uctíváním myčkou, vysáváním a nošením darů...).

Zatím se do pozic otroků vsazujeme sami tím, že si s věcmi vytváříme nerovný vztah, ve kterém předpokládáme větší důležitost věcí. Až si auto bude moct dojít do naší postele a prohlásit, že teď ho bezpodmínečně půjdeme umýt, už nebude čas to napravit.

Díky: spoustě technologickým zařízením kolem mě, speciálně HTC Desire S, který jsem po 4 dnech s klidem vrátil.