Esej do religionistiky

V předmětu VV014 Religionistika jsme měli za úkol vypracovat esej, níže najdete její text, jehož napsání shledávám cennějším než cíl který měl (2 kredity ;-)

JE SPRÁVNÉ, ŽE V NÁBOŽENSKÉ VÍŘE VĚŘÍME ,,NA ÚVĚR''?

Na úvod nemohu nechat bez povšimnutí, že téma eseje obsahuje takzvanou ,,sloučenou otázku'', konkrétně tyto dvě otázky: ,,Dávají náboženství víru na úvěr?'' a ,,Je správné, že tomu tak je?'' ([5]). Abych byl korektní a nepřistupoval na tento skrytý předpoklad, budu se nejprve zabývat vztahem náboženství a víry a teprve potom se pokusím objasnit, zda je víra ,,na úvěr'' správná či nikoliv.

Může existovat víra samotná, nebo její existence závisí na existenci náboženství? Dnešní situace, kdy pojmem ,,věřící'' označujeme člověka navštěvujícího nějaké náboženské hnutí či církev, svádí k přesvědčení, že odpověď je jasná. Přesto při podrobnějším pohledu je patrné, že náboženství jako samotný pojem i instituce jsou až druhotným projevem víry konkrétního člověka ([10]).

A co je vlastně víra? Není jednoduché, ba ani možné říci, co víra je, protože je to individuální záležitost a ani výčet ani obecnost nemohou obsáhnout vše. Nezbývá než se pokusit o nějaké přiblížení tohoto pojmu. Víru můžeme uchopit jako vztah s něčím, co přesahuje naše chápání, co umožňuje dávat význam věcem v našem životě, je zdrojem důvěry a v neposlední řadě nám nebere naši svobodu (tzn. nesnaží se to všechno vynutit a nežene nás do sektářsky uzavřeného chování). ([7])

Nesmíme opomenout vymezení pojmu náboženství. Jistou analogii pro tento pojem lze vidět v pojmu rodina. Ta se snaží zastřešit skupinu lidí, vztahů mezi nimi, vztahů celé rodiny vůči okolí a zároveň definuje její žebříček hodnot. Stejnou funkci plní církev spojující své členy: existují v ní vztahy mezi členy, snaží se vyhranit vůči svému okolí (žene-li toto do extrému, bývá označována jako sekta) a v neposlední řadě sdílí členové skupiny určitou doktrínu - náboženství ([3] s. 117-118).

Náboženství - doktrína slouží jako způsob zachycení hodnotového žebříčku, kodexu chování a někdy i trestního zákoníku, který vzniká spontánně či řízeně ve snaze zdůraznit společné hodnoty, cíle, přijatelné způsoby chování apod. Proces vzniku nového náboženství - doktríny je časově náročný, hledá se co největší průnik chování, zkušeností a morálních principů s ostatními členy skupiny. V malých společenstvích není tvorba doktríny problémem, vzniká rychle, bývá konkrétní, velmi věcná a také snadněji změnitelná. Avšak s nárůstem počtu členů je potřeba obsáhnout více, a tak se doktrína stává obecnější (a mnohdy také bezobsažnou pro lidi nacházející se mimo společenství).

S tímto rozdělením je potřeba se nejen ptát, čemu lidé vlastně věří, ale také jakým způsobem se dostávají do kontaktu s náboženstvím? V duchu výše uvedeného rozdělení lze vidět dva velmi odlišné přístupy k víře.

První způsob začíná v nitru, jednotlivec se svobodně rozhoduje, zda-li ,,to'' prozkoumá či nikoliv. Teprve, když ,,to'' ve svém nitru alespoň trochu prozkoumá a zjistí svůj vztah k ,,tomu'', jak ,,to'' ovlivňuje svět okolo něho a zda ,,to'' není shodné s něčím co již bylo zachyceno a vylíčeno v jiných náboženstvích - doktrínách (nabízí se použít až matematický pojem izomorfní). Zároveň znalost jiných náboženství - doktrín může hledajícímu poskytovat vhodné nástroje a tipy na další uchopení a prohloubení víry z nitra jednotlivce ([10]).

Druhý způsob začíná kontaktem s náboženstvím - doktrínou, nejčastěji s jeho hodnotovým žebříčkem a způsoby chování. Právě tyto složky náboženství dokážou ,,hledající'' nejvíce oslovit, protože neexistuje většího kontrastu než srážka s něčím diametrálně odlišným. Přesto je tento kontakt problematickým místem, který mnoho hledajících odradí (strach z neznámého či nového, strach ze změny, jiný pojmový aparát, jiný způsob myšlení). Ti, co nepodlehnou svým obavám a předsudkům, mohou postupně poznávat celé náboženství - doktrínu a více či méně ji asimilovat do svého chování a života obecně... a nakonec najít víru v sobě ([10],[3] s.105-110).

Nelze zhodnotit, jestli je některý z těchto přístupů špatný. První má nevýhodu v neochotě hledat podobnost s již existujícími náboženstvími (často kvůli lenosti, předsudkům a neochotě včleňovat se do existujících společenství) a tím dochází k nepříjemnému paradoxu moderní doby, takzvaným ,,individuálním náboženstvím'', která mají malou korigující zpětnou vazbu a velkou sebestřednost ([12]). Nevýhoda druhého způsobu spočívá v dogmatičnosti, která dnešnímu člověku již nezprostředkovává původní víru, ale pouze nabízí dogmata, jejichž původ není v dnešním světě zcela pochopitelný. Dogmata tak odpovídají na otázky, které si dnešní člověk již neklade. Naopak ho nenutí hledat odpovědi na otázky, které si klade. Výsledkem je pak víra, která není vztahem s ,,tím'', nemá schopnost odpovídat na jiné než předem známé otázky, neumí utěšit, neumí podpořit, svým způsobem je to jen spousta pravidel bez hlubšího smyslu.

Podle psychologů je v dětství otevřenost vůči nehmotnému světu a víra, že tento svět existuje, podstatně vyšší než v pozdějším věku. Nelze si však nepovšimnout, že děti z nábožensky založených rodin ji často považují za něco daného, co nepotřebují prověřovat. Vzniká proto riziko, že víru budou chápat jako neměnnou, předem danou věc, že ji nebudou vůbec rozvíjet ani pro ně nebude zdrojem otázek. Kritičnost a osobní pojetí víry se objevuje až v období dospívání, které je kritické i pro chápání ostatního hodnot, autority rodičů, autority obecně a sebe sama.

Je víra daná v celku a najednou, nebo jde naopak o proces, který nikdy nekončí? Z úvahy výše i samotné definice víry nevyplývá, že by víra mohla existovat v jednorázovém daru, od kterého dál je všechno jasné, dobré a šťastné. Ve skutečnosti každý dostane spíše zárodek víry, který v něm žije a může jej vědomě živit. Podobně jako reálný život není jen shluk událostí, je to neustálý proces změny ([8]): nejprve uvědomění si existence něčeho, postupný růst důležitosti, hledání místa v životě jednotlivce, realizace. Tento proces může trvat dlouho, takže rozhodnutí nejsou nakonec ,,vybojovaná'' ale spíše ,,uzrálá''. Zároveň vedle sebe může existovat více souběžných procesů, z nichž se každý vyvíjí vlastním tempem. Problémy náhlých změn, nereálných snů, vysokých očekávání jsou narušením této spojitosti a vytvářejí turbulence, které ohrožují náš život, druhé lidi a v neposlední řadě i naše zdraví. Není bez podivu, že si spojitosti času a jeho plynutí všimnul i starozákonní Kazatel ([2] s. SZ 612):

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Je čas rození i čas umírání,
čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit,
čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,
čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet,
čas opatrovat i čas odhazovat;
je čas roztrhávat i čas sešívat,
čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět,
čas boje i čas pokoje.

Z historie i současnosti známe i jiné způsoby uchopení víry. Gnostická učení hledají způsob jak se oprostit z tohoto světa pomocí poznání božské jiskry ([6],[1] s.15-17). Pro dnešní dobu typickou je víra jako spotřeba, která se snaží zbožštit jedince, ovládat nadpřirozené síly, nabízet silné zážitky (extrémní charismatismus, new age apod.) ([8], [3] s. 42-45). Všechny tyto koncepce ztrácí alespoň částečnou orientaci na tento svět, nic světu nepřinášejí a po určité době jako stromy bez ovoce umírají ([2] s. NZ 17, [1] s. 25, 165).

Vidění víry jako procesu předpokládá bod, kdy už člověk má víru, ale její ovoce ještě nikoliv. Tedy tato víra existuje ,,na úvěr''. Tento bod může být v různých náboženstvích i filozofiích nazírán různě. Například v křesťanství předchází víru nezasloužená a všem daná Boží láska ([4] s. 148-150, [2] s. NZ 146-147). V židovství je tento bod dán Boží smlouvou s celým Izraelským národem. Ve filozofii nám může výchozí bod připodobnit učení Carla Gustava Junga o kolektivním nevědomí.

Víru si lze tedy představit jako malé semínko, které dostává každý člověk. Podle svých schopností i možností ji má rozvíjet a je jeho zodpovědností, zda mu ze semínka vyroste víra, která vydá plody, tak jak o nich mluví svatý Matouš ,,Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.'', a kterých se dotýká list svatého Jakuba ve verši ,,Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.'' ([2] s. NZ 17, 218, [9]). Víra, která se nerealizuje ve světě, která nevyroste do skutků zůstane v odtrženém světě. Nestane se tak úvěrem na investice, ale úvěrem na spotřebu. Víra jako úvěr, který máme splatit nás motivuje spolupracovat na titěrně malé části stvoření a uskutečnit božské na zemi, ať už je smysl jakýkoliv.

Literatura

[1] Tony Lane: Dějiny křesťanského myšlení; Návrat domů, Praha 1996.
[2] Bible; Česká biblická společnost, Praha 199811.
[3] Dušan Lužný: Nová náboženská hnutí; Masarykova univerzita, Brno 1997.
[4] Vladimír Boublík: Teologická antropologie; Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001.
[5] http://en.wikipedia.org/wiki/Fallacy_of_many_questions
[6] http://cs.wikipedia.org/wiki/Gn%C3%B3ze
[7] https://jan.drabek.cz/blog/detail/zavislost
[8] http://www.halik.cz/clanky/zac_krestane_vdeci_ateistum.php
[9] http://cs.wikipedia.org/wiki/Sola_fide
[10] http://www.halik.cz/clanky/cirkev_ident.php
[11] http://cs.wikipedia.org/wiki/Nev%C4%9Bdom%C3%AD
[12] http://www.youtube.com/watch?v=QmgZ7n4mgrM
 
6. 2. 2012 23:06 informace, Bůh, esej, Čas


Tagy

informace (20), návod (2), mysql (1), užitečné (6), internet (1), komix (99), humor (99), ironie (1), Bůh (2), škola (38), plánování (1), Čas (2), hříchy (1), otroctví (1), esej (4), Erasmus (24), project management (2), programming (16), teamwork (1), bad code (1), práce (1)

Hledání

Odběr zpráv

RSS feed Blog (RSS)